Jiří V. Matýsek | Články / Reporty | 30.07.2022
Bubáci ze Slipknot už jsou na scéně skoro čtvrt století a jejich pozice je pevná a neotřesitelná. O nadcházejícím albu The End (So Far) se mluví jako o jednom z žánrově nejočekávanějších a devítičlenný soubor hravě vyprodá i ty největší haly. Slipknot jsou momentálně na vrcholu a publikum – v Praze se dali potkat rodiny s malými dětmi i ostřílení metalisté, byť v kapelních tričkách uniformovaní metal kids jasně vedli – jim zobe z ruky. Do Prahy přivezli velkou show, až se dere na mysl přirovnání ke Kiss. I tady totiž vnějškové efekty zakrývají problematické prvky. Nicméně podlehnout jejich bezskrupolózní živé performanci lze velice snadno.
Úvod patřil mladé formaci Vended. V jejich řadách působí synové dvou členů Slipknot – a je to znát až příliš. Energie a schopnost vyplnit jeviště pohybem jim nechybí, horší to je s nápady a vlastním ksichtem. Veskrze tuctový řvavý moderně pojatý metalcore se sice postaral o první opatrné circle pity, ale to bylo tak všechno. Koncert ukrajinských Jinjer dostal díky společenské situaci úplně nový nádech a odezva byla skvělá. Solidní vystoupení nevybočující z jejich standardu, prototypický zástupce moderního woman-fronted metalu si s velkou halou poradil velice dobře.
Slipknot si hrají na drsňáky. Strašidelné masky, inspirace death metalem, který v jejich podání žádným extrémem není, texty pohrávající si se šílenstvím ve všemožných podobách. A když nestačí ani tohle, ohulíme zvuk tak, že se po celých devadesát minut třese O2 arena na prvních dvou stupních Richterovy škály. Co z toho? Posluchačský komfort jde do kopru. Už posledně dopadl jejich koncert tragicky, letos kapelu zařízl zvukař. Anebo se tím sonickým tlakem, ze kterého se občas vynoří nesrozumitelný vokál Coreyho Taylora nebo údery dvojice bubeníků na vyvýšených platformách, snaží něco schovat. V nečitelné kouli tak přišla o část svého kouzla i premiéra nové skladby The Dying Song (Time to Sing), stejně jako některé další hity.
Co nelze Slipknot upřít, je neskutečná energie a intenzita, s níž do vystoupení jdou. A ta se jako elektrické jiskření přenáší na nadšené, až adorující publikum. Koncertů jsem neviděl málo, ale asi nikdy jsem neměl možnost pozorovat kotel, který opanoval celou spodní plochu. Rozbouřené moře, tak to při pohledu seshora vypadalo. A taky značně agresivní. O excesech se psalo jinde, za sebe dodám, že koncentrace pitomců tu byla vyšší než obvykle. Fanoušci metalu nikdy nebyli žáčci nedělní školy, ale vždycky měli respekt a ohleduplnost. Tohle nové generaci schází.
Za to ale skupina z Iowy nemohla. Ta předvedla oslňující show, metalový cirkus odehraný s nasazením, které by jim leckdo mohl závidět. I když se toho pod maskou mnoho neskrývá.
Slipknot (us) + Vended (us) + Jinjer (ua)
28. 7. 2022 O2 arena, Praha
foto © Martin Bambušek (musicserver.cz)
Jiří Přivřel 05.12.2023
Tři dny radikálního naslouchání. Metalovou performancí první večer zavírá Petr Válek, Ondřej Merta a Jára Tarnovski. Poslech v rampě. Stíháme poslední tramvaj, což se další dny nepodaří...
Julia Pátá 03.12.2023
„Vím, že bych tady neměl klít, ale tahle společnost je plná sráčů, kteří se vás snaží vyždímat kvůli výdělku,“ dodal bujarý Basinski záhy se omlouvaje „pohledu shora“.
Michal Pařízek 29.11.2023
Vizuální charakteristika jubilejního patnáctého ročníku byla ve znamení jakéhosi obřího flipperu, což se záhy ukázalo jako nadmíru příhodné.
Eva Karpilovská 28.11.2023
V půlce koncertu skupina opustila podium, aby se vrátila k upravenému, akustickému setupu, kterým se opravdu přenesli do dob před rock’n’rollem. Long Before the Rock’n’roll.
Tomáš Jančík 26.11.2023
Absolutní zapálení a smysl pro detail je vidět i ve chvíli, kdy raperovi na moment vypadne text – žádná nejistota, ve vteřině nastupuje freestyle.
Dominik Polívka 26.11.2023
Holubice, Macintosh a řecké sloupy. Procházím estetiku videí kanadského producenta Patrika Driscolla. Vše v dřevní kvalitě 3D modelů z počátku milénia.
Kryštof Kočtář 24.11.2023
Laťku norští hudebníci nasadili dost vysoko hned ze startu, avšak euforická cesta do cíle se nesla v jejím neustálém navyšování a překračování.
Michal Smrčina 23.11.2023
Kdo by se nebál do Divadla Hybernie? Toto místo si příliš nespojuji s kapelami typu Laibach...
Lukáš Grygar 22.11.2023
Když došlo na O Superman, nebudu lhát, že mě nedojala – slyšet naživo basový nájezd doprovázející „so hold me, mom“ je samozřejmě chvilka do památníčku.
Jiří V. Matýsek 21.11.2023
Post-festivalová deprese bude po letošním Blues Alive tak nějak silnější. Všechno si prostě sedlo.