David Vo Tien | Články / Reporty | 23.10.2014
James Kelly založil sólový projekt WIFE v roce 2012, tedy v době, kdy nic nenasvědčovalo tomu, že konec Altar of Plagues přijde tak nečekaně, v momentě, kdy se kapele dostávalo největší pozornosti. Ta přišla s albem Teethed Glory and Injury, na kterém Altar of Plagues upustili od dlouhých hypnotických riffů a přišli s broadrickovskou vizí black metalu. Desku sice James Kelly skládal s vědomím, že jde o poslední práci pod značkou Altar of Plagues, jako labutí píseň ale ohlášená nebyla. Rozhodnutí ukončit činnost skupiny ohlásili až v červenci 2013, čtvrt roku před posledními koncerty. A po black metalu není ve WIFE ani stopy.
Kdo si říkal, že s elektronikou přijdou temné darkambientní kasematy, jež by kdykoli a instantně posloužily jako soundtrack k hororovému tripu Begotten, ve stylu Aghast, Moëvöt nebo Diagnose: Lebensgefahr, ocitne se ztracený v downtempovém ambientu. Ač hromově dunící, unylé beaty doprovázené popovým zpěvem zdály se před Liars poněkud nepatřičné. Jaksi se nemůžu zbavit dojmu, že s Altar of Plagues, kde byl jediným autorem, se Kellymu dařilo tvořit zajímavější hudbu, což je hodnocení, které nemám jak podložit, musím ale podotknout, že žánr v tomto případě nehraje roli.
Liars navázali na pomalejší tempo, jinak si nelze vysvětlit opatrný začátek. Mám za to, že jela Perpetual Village, střednětempá psychedelická pouť trvající devět minut. Skladba, která víc pohlcuje, než že by rozněcovala taneční rozbušky v těle. Při takovém rozjezdu jsem měl dost času a prostoru všimnout si, že zpěvák Angus Andrew vypadá v oranžové bundě s kapucí na hlavě, z níž čouhaly jen vlasy, jako mix mimozemšťana s bratrancem Itt z Addamsovy rodiny. Naštěstí Vox Turned D.E.D. pulzovala tak, že nebyla možnost přemýšlet nad podobnýma blbostma moc dlouho.
Jenže zvuk byl strašlivě nečitelný, nekonkrétní, zastřený, jako by přes něj byla přehozená deka. Vokály zněly tak předelayovaně, že jsem měl problém rozumět většině textům. Do toho se mě začal zmocňovat pocit, že taneční bicí jsou založené na dvou střídajících se rytmech. Ideální cesta, jak se vydat na koncert, ze kterého není šance mít dobrý pocit. Nebýt kytary, ani nezjistím, že Liars hráli starší věci. Ani ne tak díky zvuku, který se pohyboval v zrnitých frekvencích kytary i kláves, ale díky samotné přítomnosti kytary. Ačkoli to může vyznívat pesimisticky, koncert to špatný nebyl, to vůbec, show parádní, plná energie. Těch, co odcházelo s podobnými pocity těm mým, bych spočítal na prstech jednoprsté ruky.
Wife (irl) + Liars (us)
21. 10. 2014 Roxy, Praha
foto © kurabeznohy
Kryštof Kočtář 21.05.2024
Drnčivé legato niněry, bezpočet fléten sytících sál tančivým pískáním, ale také všemožné samply a moderní elektronika. V nové Melodce.
Marek Hadrbolec 20.05.2024
Ticho nikdy není tak hlasité, jako když Jesse Shreibmann zkříží paličky nad hlavou před dalším úderem do bicích.
Michal Smrčina 19.05.2024
Show je vizuálně strohá, blikačky, nic moc navíc, Brown má specifické charisma a pozornost poutá sám o sobě.
Jakub Veselý 06.05.2024
Počas koncertu Ctib prezentoval myšlienku o skutočnej definícii punku, polemiku o o význame životného štýlu, ktorý nedefinuje len tvrdá hudba.
Marek Hadrbolec 02.05.2024
Raein se před Kabinetem Múz pomyslně svlékají donaha a dávají se všanc. Lidi se nedočkavě chytají cizích slov a známých melodií.
Eva Karpilovská 29.04.2024
Britský písničkář Declan McKenna se po dvou letech vrátil do Prahy, s rozrostlou kapelou zahrál tentokrát v prostorném holešovickém klubu SaSaZu.
Alžběta Sadílková 28.04.2024
Koncert Still House Plants se odehrál jen pár dní poté, co si jejich nejnovější deska na serveru Pitchfork vysloužila označení Nejlepší nová hudba.
Filip Peloušek 28.04.2024
Příběh vyprávěný mezi písněmi je temnější a temnější. Oči mi jen těkají mezi drobnou zpěvačkou naprosto ponořenou do hudby a panoramatem města za ní.
Marek Hadrbolec 25.04.2024
Nový prostor brněnské Melodky obehnaný bílými kachličkami má navíc osobitou, mírně surrealistickou atmosféru.
Michaela Šedinová 23.04.2024
Je sobota večer, ale sál kina Přítomnost je jako vždycky tak trochu v bezčasí. Loňská deska Jbal Rrsas tuniské producentky Deeny Abdelwahed je taky mezi časy a světy.