Gaspar Noé dospěl. Climax je filmem, který představuje v jeho dosavadní tvorbě strhující vrchol.

Dokument mapující roční politickou kariéru zpěváka tchajwanské heavymetalové skupiny Chthonic Freddyho Lima? I tohle se může stát, i tohle se děje.

Scénář překypuje akcí, vojáci umírají po tuctech, a když se bombarduje, tak létají stromy, z čet sunoucích se závějemi na běžkách táhne zima.

Nemluvný Joaquin Phoenix ohromuje jako tělnatý vousáč s kladivem v brutálním artovém thrilleru o záchraně, bolesti a marném boji s démony v nás i kolem nás.

Tvář Města duchů je plná strachu. Na hlavě oddělené od těla. Vítězný film (podle diváků) letošního festivalu Jeden svět.

Amerika miluje zábavní parky. Jaké je to ale žít před Disneylandem bez nároku na lístek dovnitř?

Plakát s blonďatou hřívou naznačoval, že by snad mohlo jít o hudební dokument mapující bohatou historii newyorské punkové legendy... Charlize Theron, jak ji neznáte.

Tahle země není pro mladý. Není ani pro starý, natož pro lidi středního věku. Už vlastně není dobrá vůbec pro nikoho, ani pro tu blbou zvěř...

Christopher Nolan po skoro tříleté odmlce znovu rozburácel IMAX, aby ukázal světu, jak moc má smysl dívat se na „nedokonalé“ filmy.

Pro filmy Françoise Ozona je typické, jak komplikované a neproniknutelné postavy se v nich objevují. Dvojitý milenec není jiný. Vyhraje láska a svůdnost nad lží a tajnostmi?

Pokračování Alien: Covenant slibovalo poučení z předchozích chyb a plnohodnotný návrat vetřelce na scénu.

... a Wolverine je minulostí. Zůstal jen věčně zlitý řidič limuzíny, který se v krátkých momentech střízlivosti stará o degenerativní chorobou mozku...

Film je francouzsky konverzační, propletený filozofickými citáty a narážkami na knihy, které Nathalie zrovna čte.

Každá epizoda opakuje stejný rastr: teď přijde scénka v autobuse a Paterson se dozví nějakou přirozeně odvyprávěnou anekdotu ze života.

V příběhu na ni jednoduše není čas a pár krátkých romantických vět mě nepřesvědčí a jsou spíš úlitbou formátu. Co takhle romantického partnera ve filmu vůbec nemít?

V roce 2003 získala Andrea Arnoldová za provokativní krátký film Vosa Oscara. Letos se britská režisérka vrací jako autorka, u které nekompromisnost a naturalismus nepřekvapí.

Každá situace působí vypointovaně, ale ne aranžovaně. Každé herecké gesto je výmluvné a sebeodhalující, ale ne strojené.

Její prozatím poslední film Don’t Call Me Son zatím stihl vyhrát „pouze“ cenu čtenářů Männer magazínu, což vzhledem k transgenderové problematice není až takový div.

Staré ingredience jsou zpátky, ovšem bez šéfkuchaře Tima Burtona, který vyměnil Miu Wasikowskou za Evu Green.

Zní to jako stokrát omílané téma – a příběh Maggie’s Plan skutečně lze obsáhnout v krátké a nudné anotaci. Není to ale tak zlé: všechno ostatní funguje.