Není Jodorowsky jako Alejandro (Metabaron)

Hned na úvod se sluší říci, že Metabaron není ani tak komiks Alejandra Jodorowského jako Jerryho Frissena (série Lucha Libre = mexický wrestling), který adaptuje jeho povídky a náměty. Metabaron se tak od předchozích děl Incal a Kasta Metabaronů liší absencí psychomagie. Duchovno a vnitřní svět jsou ostrouhány na minimum a je to právě oproštění od metafyzických výšin, které příznivcům Jodorowského může scházet.

Příběh zpočátku působí přízemním dojmem. Jeho katalyzátorem je nedorozumění. Rek se vrací ze zabijáckého důchodu, aby prošetřil poplach v jednom vzdáleném, zapadlém vesmíru, ale nejprve potřebuje natankovat. Jeho cesta k Marmole pro legendární palivo epyfit vzbudí paniku v celém Technovatikánu, který se obrátí na ambiciózního Wilhelma-100, aby situaci vyřešil, než Metabaron srovná se zemí novou Zlatou planetu. Což mimochodem Metabaron vůbec nemá v úmyslu. Jako v každém vztahu - klíčová je komunikace.

Dějová linie je přímá jako Metabaronův penis mezi kurvami v solarcoronském bordelu. Motivy částečně recyklují ty z Kasty Metabaronů, což se týká především první povídky o Antibaronovi. Ta druhá je pak spíše rozmáchlou space operou s hutným flashbackem a koncem otevřeným jako tlama egyptské požíračky. Frissen s Jodorowským vytváří velmi dobrý základ pro pokračování, které si neklade za cíl nic menšího než odhalení původu tajemné pohonné hmoty epyfitu a destrukci celého vesmíru.

Dva výtvarníci navazující na legendárního Juana Giméneze se chopili nelehkého úkolu s vervou. Mizerný styl Zorana Janjetova (Technokněží), naštěstí předčí o míle. První dvě části má na svědomí talentovaný Valentin Sécher a jeho fotorealistický styl Giméneze hodně připomíná, navíc působí moderním a svěžím dojmem. Tím druhým je Niko Henrichon, Kanaďan, od kterého u nás vyšla Smečka z Bagdádu a naposledy i pátý Doktor Strange od Marvela. Jeho kresba je ponurá, dynamická, s přehledně nakreslenou akcí, ale postrádá ikoničnost jak Giméneze, tak Séchera.

I když zatím poslední přírůstek do takzvaného Jodowerza nenese plnou péči svého tvůrce, je třeba podotknout, že Frissen je velice schopným následovníkem. Sice se soustředí více na technickou stránku věci a příliš nezabíhá do psychologie Metabarona, jak by se v tom pravděpodobně porochnil Jodorowsky, ale o to více je zde násilí, osudovosti a sexu. A těch není nikdy dost.